Zora Dušková: Je velmi důležité dětem naslouchat a jejich potřeby brát s respektem
Co vás přimělo studovat zrovna klinickou psychologii?
Prvopočátek této myšlenky vznikl v momentě, kdy jsem dostala od svého otce knihu profesora Zdeňka Matějíčka o deprivaci týraných a zneužívaných dětí. Ta kniha pro mě byla velmi významná a četla jsem ji neustále dokola. Uvědomovala jsem si, jak dětství a jeho kvalita nebo jeho rizika jsou strašně zásadní pro celý budoucí život. Děti nenesou žádnou odpovědnost za své nepříznivé situace, jsou oběťmi nebo svědky těchto situací. A to vždy poutalo moji pozornost.
Dvacet let působíte jako psychoterapeutka v Dětském krizovém centru. Jaké případy řešíte?
Nejpočetnější skupinu nových klientů tvoří děti, které vstupují s traumaty způsobené sexuálním násilím. Obětí sexuálního násilí bohužel přibývá nejenom v kontaktní formě, ale i díky internetu přibývá další obrovské riziko v podobě kyberprostoru. Děti dnes tráví mnoho času na internetu a rodiče často netuší, o čem jsou sociální sítě a co vlastně jejich děti na nich hledají. Neuvědomují si rizika, a proto je v dnešní době ohrožené vpodstatě každé dítě, děvčata i chlapci
Co ještě řešíte?
Přicházejí k nám děti vystavené silným emočním zážitkům, které se často odehrávají doma. Například rozvod, domácí násilí či tragické události. Vyhrocených rozvodových sporů a sporů o porozvodovou péči přibývá a často rodiče zapomínají na to, že jejich konflikty zásadním způsobem poškozují zdravý vývoj dítěte.
Šokující příběhy z dětských úst slyšíte denně už léta. Co děláte, aby vás dětská traumata nezničila?
Především mi pomáhá tým. Tým lidí, kteří jsou osobnostně dostatečně pevní a zároveň se umí vcítit do emocí druhých. Dětská duše je velmi křehká a je potřeba vnímat jemnosti, které dítě vysílá a sděluje mezi řádky. Celý tým si zaslouží obrovský obdiv za každodenní práci.
Dále je to moje rodina, která je pro mě obrovskou oporou. Jsem vděčná za to, že mohu žít ve vztazích, které jsou skutečně zdravé. To má zásadní význam pro moji duševní vyrovnanost a spokojenost. Já osobně se velmi držím svých zájmů a naprosto bytostně je potřebuji. Mám dva temperamentní psy, se kterými ráda chodím na vycházky do přírody. To je určitý způsob, jak odklonit myšlenky od toho, co se odehrálo během pracovního dne. V rodině se věnujeme jezdectví. Vyjížďka do přírody je největší terapie, neboť léčí smutek a přináší radost.
Jste maminkou a babičkou. Jak jste chránila své děti před životními nástrahami? Kyberšikana je velké téma, co byste poradila maminkám?
Vše začíná už v nejútlejším věku dítě. Základem je dobře číst potřeby dětí. To znamená dětem správně naslouchat a jejich potřeby brát s respektem. Žijeme rychle a v přetížené době. Velká většina rodičů klade velké nároky na děti a je přesvědčena o tom, že konají pro své dítě a jeho rozvoj to nejlepší. Ve výchově platí vždy zlatá střední cesta. Ať už jde o přísnost, volnost či kladené nároky, každý si musí najít tu svojí zlatou střední cestu sám. S ohledem k osobnosti svého dítěte, ale taky ke svým schopnostem. Velmi důležitá je otevřená komunikace v rodině a pevné vztahy mezi jejími členy. Je dobré s dětmi mluvit o běžných věcech, o věcech všedních dní, o tom, jaký jste prožili den, co se vám přihodilo, o vztazích v rodině, s lidmi z našeho okolí apod. A na totéž se také ptát dítěte. Základní pravidlo je dětem nelhat! Buďte upřímní, otevření a konkrétní! Ale také nezatěžujme děti informacemi neúměrně jejich věku.
Některé děti nejsou moc sdílné. Vybavuji si klasickou rodičovskou otázku “Co bylo ve škole?”. Pokud ji položím svému synovi, obvykle dostanu velmi stručnou odpověď “ nic”.
Většina rodičů se tím především ptá na známky, neúspěchy, maléry, poznámky apod. Kdo z nás by se chtěl chlubit? Myslím, že ani dospělí se nechceme chlubit věcmi, které se nám nepodařily. My se dětí potřebujeme ptát jinou cestou: Jaký si měl dneska ve škole den? Co jsi ve škole prožil? Co bylo zajímavého? Takovou otázkou už trochu více zasahujeme do vrstevnických vztahů a do zážitkové sféry, nikoli do té výkonnostní. A tady je samozřejmě správné se dětí ptát, učit je komunikovat. To je velmi důležité děti naučit. Povídat si o svých starostech, umět se spolehnout na lidi kolem sebe, dát jim pocit, že mohou starosti sdílet.
Zmínila jste, že v dnešní době jsou děti přetěžovány. Děti navštěvují jeden kroužek za druhým a vlastně jim nezbývá čas na to, aby si jen tak pohráli. Může to vést k traumatu?
To se ptáte velmi dobře. Ano, samozřejmě může. Je to dlouhodobý stres. Často jsou to kroužky, kde děti musí podávat výkon. Rodiče nejednou zapomínají na to, že děti potřebují i nestrukturovaný čas - úplně volný čas, kdy se samy zabaví a třeba taky chvilku nudí, přemýšlí o věcech, vstřebávají zážitky ze dne, objevují, poznávají, experimentují. A dnes na to děti nemají čas. I zde platí pravidlo zlaté střední cesty. Vybírejme zájmové činnosti podle schopností a dovedností dětí. Je to nesmírně důležité, děti si tam zažívají svoji zdatnost, mohou si otestovat, v čem jsou dobré, což je významné i pro jejich sebehodnocení, sebepojetí. Mají tam také další vrstevnické vztahy. Vztahy na kroužcích bývají jiné, než-li jsou vztahy ve škole. Třídní kolektivy jsou zatížené každodenností - rivalitou, bojem o neformální pozice, kdo s kým bude kamarádit apod. To je poměrně náročné prostředí na sociální dovednosti. Děti, které nemají sociální dovednosti dobře rozvinuté, potřebují šetrnější prostředí právě těch kroužků. Každému dítěti bych přála svůj kroužek a pokud možno, tak nevýkonnostní.
Zneužívání dětí se nejčastěji odehrává v rodinách, říká dětská psycholožka Zora Dušková
Hračky jako terapeutický nástroj
Martina Vrbová Hynková: pomáhat dětem mi přijde smysluplné
