Rozhovor o hrách s Monikou Domincovou
Tvým velkým herním parťákem je dcera Karolína. Jak jste zjistily, že vás baví hry hodnotit?
Karolína se moc ráda učí nové věci. Je ale tvrdohlavá a ráda si určuje vlastní pravidla. Nejdříve tedy probíhalo naše hraní tak, že vytvořila vlastní verze, často vyrábí i své vlastní hry. Tam jsem vnímala zajímavý prvek učení a rozvoje. Přemýšlely jsme spolu o principu hry a zkoušely různé možnosti pravidel tak, aby to celé fungovalo.
V začátku jsme nejvíce používaly klasické Člověče, nezlob se a “žebříky a hady”. Tam se totiž nedalo moc uhnout z pravidel. Díky tomu jsme se učily respektovat nastavený řád. Velmi brzy jsme se naučily i šachy. Tuto hru jsem považovala za něco tak složitého a logického, že mě nikdy moc nelákaly. Proto jsem moc ocenila úžasnou hru Twisty, která funguje na podobném principu, ale je mnohem hravější a jednodušší. Baví všechny členy rodiny a zvládám ji i bez dokonalé znalosti šachových partií. Jak tak hledáme vhodné hry pro nás, vždy si o nich povídáme, hodnotíme, která nás baví a proč, zkoušíme nové varianty, kdykoli je to možné.
Společenské hry se tedy stay nedílnou suočástí vašeho života...
Díky velkému rozsahu zkušeností začínáme mít přehled a dokážeme hry srovnávat, hledat analogie a poznáme tak snadněji hru dobrou – ovšem i to je relativní pojem. Co je vlastně dobrá hra? Špatná hra asi neexistuje. Rozdíl je jen v tom, kolikrát vás baví si ji zahrát, jestli vás bolí mozkové závity od přemýšlení nebo tolik ne, a jestli se zasmějete nebo spíše soustředíte… Vždy je co si užít. Postupně jsme začaly řešit nedostatek místa na ukládání her a často jejich vysokou cenu. Jenže to nebyl důvod přestat. Ono to ani nejde. Objevili jsme bazary, sdílení ve skupinách, různé hrací komunity. Pokud zjistíme, že jsme si hru už užily, pošleme jí prostě dál a uvolníme místo další. Někdy se domluvíme s přáteli, že každá rodina si koupí jednu z vybraných her a pak hrajeme společně. Když jezdíme na delší pobyt s partou přátel, vždy každý bere s sebou své nejoblíbenější hry, a tak se opět obohatíme.
Rády navštěvujeme různé herní festivaly. Agátin Kreativní festival na Střeleckém ostrově byl jeden z prvních, který dcera hned po první zkušenosti milovala tak, že každý rok hlídá, kdy zas bude. Hry a stavebnice, které Agátin svět nabízí, jsou kvalitní a pečlivě vybírané. Jejich cena tomu odpovídá. Je tedy skvělý nápad umožnit rodičům i dětem nahlédnout pod pokličku krabic a zjisit, která by právě v daném období nejlépe sedla. Neznám jinou podobnou akci zaměřenou na menší děti. Velmi to jako rodič oceňuji.
Máte nějakou srdcovku, kterou dokážete hrát stále dokola?
Spíše míváme určitá období, kdy hrajeme velmi často třeba jednu až dvě hry. Někdy se k nim zas vracíme třeba po půl roce či roce. Velmi záleží na první asociaci dcery. Je tedy důležité, jak proběhne první hra – jestli se u ní třeba pohádáme kvůli pravidlům, jestli jí připadá těžká nebo jestli prohraje… Karolína měla dlouho období, kdy - pokud poprvé nevyhrála - hru hrát už nechtěla. No, ale naštěstí moc dlouhé nebylo. I tohle je věc, kterou se člověk potřebuje naučit. Prohrát není žádná hanba, jak se zpívá v jedné mé oblíbené písničce. Pocit prohry je nepříjemný, ale naučíme se s ním pracovat. Je to také o trpělivosti. Proto často rozhoduje, kolik nás hraje. Dceru moc nebaví čekat, když hraje vice lidí. Učí jí to trpělivosti. Necháváme jí ale rozhodnout, kolik nás bude hrát a kdo bude začínat :-).
Jaký typ her vás obecně baví nejvíce?
Vlastně bych řekla, že každá nová hra je super! Všechno je vzrušující – rozbalit krabici, prohlédnout si všechny díly a začít přemýšlet o tom, k čemu jsou. Karolína ráda odhaduje, jak asi pravidla budou fungovat. Pak pravidla čteme a ona postupně vše chystá. Myslím, že čtením pravidel si velmi zbystřila pozornost při poslechu textu. Umí skvěle vše pochopit a zapamatovat si. Někdy mě to až zaskočí. Proto poctivě pravidla čtu a ona poslouchá. Nijak jí neovlivňuji, nic nevysvětluji, nepředžvýkávám. Baví nás ta rozmanitost. Jsou hry, kdy jde spíše o rutinu – tedy tolik není třeba přemýšlet, ale spíš si užívat spádu hry a potřebu neudělat chybu. Obvykle u těchto her oceníme téma (zvířátka, příroda, džungle) nebo obrázky, grafiku.
Oblíbené Příšerky ze skříně mají obojí. Jejich jednoduchost dítě baví. Nemusí se tolik soustředit a hru si užívat. Pak jsou hry náročné na paměť a přesnost, to je např. Doba kamenná. Překvapilo mě, jak jednoduchý koncept vyžaduje neustálou pozornost. Každé malé zaváhání vlastně způsobí prohru. Někde jde spíše o představivost, např. naše oblíbené Twisty: plán několika navazujících kroků musí hráč držet v hlavě a vidět celou posloupnost najednou. Já osobně mám ráda i historický kontext, kdy se naučíme něco o tom, jak věci byly dříve. Opět tedy Doba kamenná, která velmi srozumitelným způsobem řekne vše podsatné o tomto období dějin. Perfektní je i Boom, bang, gold, kde jde o zlatokopy. I to je téma z historie. Jak lépe si o něm něco povědět, než u hraní hry, že?
Jak podle tebe pomáhá hraní deskovek dětem v učení a rozvoji?
Deskové hry velmi intenzivně rozvíjí určité oblasti, které se každé dítko naučit potřebuje. Velmi záleží na tom, jak rodič volbu ovlivní. Někdy si dítě intuitivně vybere přesně to, co potřebuje, jindy by spíše měl zapojit svůj pohled rodič, který se na koncept hry dívá z pohledu někoho, kdo už (téměř) všechno umí. Dítě nevidí o krok dál. Žije teď a tady. Desková hra dítko sice asi nenaučí psaní, což je často velmi neoblíbená činnost u menších děti, ale za to podporuje čtení (např. u karetních her s texty) a porozumění textu (čtení pravidel).
Typickou dovedností u her je počítání a složitější početní úkony se zapojením strategického rámce. Například Kočičí klub je hra, která počítá body tak zamotaným způsobem, že dítě přiměje propojit několik výpočtů a souvislostí bez velkého přemáhání. Kdybyste stejný výpočet vyjádřili rovnicemi či standardním postupem v matematice, asi byste neuspěli. Velmi rádi hrajeme různé hry s tématikou zvířat a jejich způsobu obživy či přirozeného prostředí – Králíčci, Kayanak, Sudoku…
U stavebnic je naprosto zřejmé, že dítě se učí konstrukční souvislosti a návaznosti, u kuličkové dráhy navíc sílu gravitace a některé prvky podporující určitý pohyb či jeho změnu (magnet, náraz…).
Většina her nás učí pochopit a respektovat pravidla. Mám ráda hry, které kombinují princip soutěživosti s kooperací – čili hraji tak, abych byl dobrý, ale zároveň mi pomáhá k výsledku spolupráce s ostatními. Např. Příšerky ve skříni jsou krásný příklad, kdy my všichni vlastně společně porazíme příšery…
V neposlední řadě se děti učí komunikovat, vyjadřovat, dohodnout, argumentovat – některé hry přímo učí děti popsat nějaké slovo a hrát si s češtinou. Všechny hry však někdy skončí sporem či nedorozuměním. A jak z toho ven? No, snažte se! :-)
Hraje celá rodina?
Tak to je skvělá otázka! Každý v naší rodině má tu svou oblíbenou. Moji rodiče nemají rádi složitá pravidla, nejsou ochotni do nich pronikat. Mají rádi hry, které jsou snadno pochopitelné a dají se hrát hned. Manželova maminka naopak velmi rychle chápe i složitější pravidla. Protože má ráda šachy, ocenila právě Twisty. Velmi ráda hraje s dcerou Kočičí klub. V poslední době mě tahle hra opravdu nadchla. Manžel, ten je nejnáročnější, Twisty ho bavilo dlouho, ale zapojil se nejvíce u magnetické stavebnice Gravitrax a u kuličkové dráhy Clementoni. A já? Já prostě miluju všechny hry.
A poslední otázka, na jakou hru se aktuálně nejvíce těšíte?
Velmi se těšíme na verzi hry Příšerky ze skříně určené pro starší děti. Jsem moc zvědavá, jak se autoři s takovou výzvou poprali :-).
RECENZE: A mám tě! - DJECO
RECENZE: Jungle Logic - DJECO
RECENZE: Králíčci - DJECO
