Představujeme Moniku Domincovou
Moniko, děkujeme za tvou recenzi hry Ypsilonie. Těšíme se na další z řady tvých článků na téma hry a rozvoj dětí. Myslíš, že bys nám na úvod našeho seriálu řekla něco o sobě a proč právě hry?
Jsem tak trochu perfekcionista – když se do něčeho pustím, a to hlavně pokud je to pro mne důležité, neumím to “odfláknout”. Líbí se mi dělat věci tak, aby to dávalo smysl. Narození mé dcery mne postupně provedlo přirozenou péčí o miminko, batole, předškoláčka a nyní male školačky. Začalo to přirozeně porodem, kojením, nošením, bezplenkovou metodou a nyní pokračujeme přirozeným učením. Po celou dobu mě nepřestává fascinovat pozorování vývoje dítěte jako moudře a dokonale naprogramovaného systému. Vždy jsem se zajímala o to, jak funguje náš mozek, motivace, schopnost se učit. Pracovala jsem jako manažer v mnoha firmách a mým největším naplněním bylo vidět své kolegy růst.
Dodnes sleduji některé své kolegy z týmu, které jsem přijímala třeba těsně po škole. Dnes jsou z nich ředitelé či úspěšní podnikatelé a mně to přináší radost. Zajímám se o typologie lidí a různé přístupy k jejich motivaci a spokojenosti. Velmi mě oslovuje téma typologie u dětí a jednotlivé přístupy k tomu, jak se děti mají vzdělávat. Jsem zastánce “školy hrou”, posilování základních dovedností a kompetencí, které se dají uplatnit v jakékoli oblasti života. Nejsem pro škatulkování a srovnávání znalostí, sjednocování postupu učení a výsledků, protože každý jsme tak originální a to je poklad, který si máme jako společnost spíše opečovávat a střežit než mazat.
Každý rodič stojí před těžkými rozhodnutími a volbami snad každý den: "co je pro mé dítě to nejlepší?". Všichni chceme, aby se naše děti uplatnily, byly spokojené, uživily se. Někdy ale vnímám, že jako rodiče říkáme, že chceme šťastné děti, ale vlastně nevíme, co tím myslíme. Přebíráme modely z našeho dětství – uč se a měj dobré známky, poslouchej a zapadni do škatulek, dělej, co po tobě chce rodič, učitel, šéf… Dnes už si ale můžeme vybrat z mnoha cest. Každé dítě potřebuje jiný přístup, ale i každý rodič zvládne určitý přístup k výchově podle svých schopností a přesvědčení. Různorodost je požehnání, které moc nesvědčí rigidnímu systému. Ale posouvá ho správnou cestou.
Nedávno jsem četla článek o strategii ve školství v dlouhodobé perspektivě. Už se v ní objevují myšlenky jako konec známkování, rozvíjení kompetencí a soft skills (měkké dovednosti) apod. Je jedno, jaký máme systém. To hlavní vzniká vždy v rodině. I když rodiče nemohou udělat tu ideální volbu v oblasti vzdělání, vždy mohou hodně změnit tím, jak sami fungují, jak své dítě inspirují a hodnotí, či spíše nehodnotí.
Jelikož někdy potřebuji utéci od pocitu velké zodpovědnosti, ráda si hraji a tvořím. Je to chvíle, kdy zapomenu na to, co musím, a jsem tady a teď, ve flow – jak se nyní po modernu říká. S dcerou tak moc ráda trávím čas tvořením a hraním, u kterého se vždy něco naučíme. Manažer a kouč ve mně vypnout asi nejde. Nemohla jsem se dočkat, až budeme společně hrát složitější hry.
Dnes je taková nabídka, všude kolem lákavě vypadající a dobrodružstvím vonící krabice. Začátky byly náročné. Dítě samozřejmě nechápe, že pravidla jsou podstatou hry, že je potřeba dodržet pořadí a že někdy vyhraje ten a jindy onen.
Jelikož přirozené učení reálnými situacemi v životě, v hmotném světě namísto virtuálního, zapojování všech smyslů při hře a jakési nevědomé poznávání považuji za zásadní při rozvoji malého nedávno narozeného tvorečka, deskové hry a stavebnice považuji za kouzelný svět nekonečných možností, kdy radost může sdílet celá rodina. Často se konečně zapojí i starší sourozenci a tatínci a ty chvíle, kdy rodina sedí kolem jednoho stolu a prožívá společný příběh, aniž by vnímala proud času, to je v dnešním uspěchaném digitálním světě něco jako spása pro poslední generaci.
RECENZE: Králíčci - DJECO
Rozhovor o hrách s Monikou Domincovou
RECENZE: Jungle Logic - DJECO
