Monika Kopřivová: propojuji děti a jejich babičky a dědečky
Moniko, nyní místo vedení lékárny tvoříte knížky a hry pro prarodiče. Předpokládám tedy, že za vznikem knížek Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj bude Váš osobní příběh...
Mám štěstí, že pocházím z velké rodiny, která spolu drží, pravidelně se potkává a zároveň mi je velkou inspirací. Můj dědeček, když mu bylo téměř devadesát let, sepsal s pomocí tety a sestřenice vzpomínky na dětství, které mě velmi oslovily. Napadlo mě, že by bylo hezké umožnit všem babičkám a dědečkům sepsat vzpomínky na jejich rodiče, případně i prarodiče, dětství, školu, první lásky, práci, dobu, kdy se jim narodily děti, a na historické události, které prožili. Dát jim možnost podělit se o to, co je bavilo a baví dnes, a jak se změnila doba v porovnání s jejich mládím.
Vytvořila jsem tedy knížky Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Vzpomínková alba, která umožňují zapsat své vzpomínky téměř každému, tedy i těm, kteří třeba zrovna neoplývají literárním talentem.
Ke knížkám jsem vybudovala portál Babičkářství. Hračkářství s dárky pro děti je hodně, ale Babičkářství s dárky pro babičky a dědečky jsme tu neměli. Vycházela jsem ze skutečných potřeb seniorů a ke knížkám našla další dárky, které pomohou babičkám a dědečkům zlepšit kvalitu života.
Kdo podle Vašich zkušeností knížku využívá? Nejsou to jen starší babičky kolem 80 let? Dnešní prarodiče, jimž je třeba kolem 65 let, vcelku běžně používají počítače, často i sociální sítě, stejně jako jejich vnoučata. Oslovuje klasická papírová kniha i je?
Technologie samozřejmě umožňují zaznamenávat vzpomínky sofistikovanými způsoby a díky internetu dokážeme najít své příbuzné všude na světě. To je skvělé a dává nám to velkou možnost poznat své předky. Moje knížky jsou ale především osobním dárkem, určeným prarodičům jakéhokoliv věku. Do knížek se příběhy zapisují ručně, babičky a dědečkové mají možnost vlepit své fotografie, pohlednice nebo kresby. I v dnešní technologické době je to dárek, který je hmatatelný. Můžeme knížkou listovat, vracet se k ní a mít ji ve své knihovně jako rodinný poklad.
Moje knížky jsou dárkem, který dělá radost dvakrát. Tomu, kdo ho dostane, a tomu, kdo ho dává.
Podnětem pro vznik Vašich knížek či hry Jak to tenkrát bylo? bylo dát prarodičům možnost vyprávět jejich příběh a seznámit vnoučata s rodinnou historií. Máte zpětnou vazbu od vnoučat (myslím děti dětí, ne střední generaci - rodiče dětí a děti prarodičů), zda je vyprávění babičky či dědečka zaujalo?
Často dostávám od svých čtenářů maily a dopisy. Řada vnuků i vnuček mi píše, jak pomáhali svým prarodičům vyplňovat knížky, jak při tom společně procházeli staré fotografie a strávili při tom spolu hezké chvíle, a především, jak moc jsou pro ně rodinné příběhy cenné.
Inspirovalo mě to při tvorbě hry Jak to tenkrát bylo?. Mou hlavní myšlenkou bylo najít cesty, jak propojit vzpomínání všech generací a podpořit rodinné vztahy.
Proč jste jako základ hry zvolila právě staré fotografie?
Chtěla jsem vytvořit hru, která bude bavit malé i velké, rozvine a podpoří komunikaci v rodině a navíc pomůže při trénování paměti. Základem hry jsou tedy retro fotografie. Inspirují pamětníky při vzpomínání. Mladším hráčům a dětem ukazují, jaké to kdysi bylo.
Jak to tenkrát bylo? je rodinná hra, která navazuje na moje knížky. Vycházela jsem z toho, že každý známe příběhy, které se v rodině tradičně vyprávějí. Je však spousta příběhů, které jsou zapomenuté, nebo je rodiče či prarodiče nenapadlo vyprávět. A právě retro fotografie mají při vzpomínání pomoci. Už při testování, které jsem dělala mezi kamarády i v rodině, mi přátelé říkali, jak se díky hře od svých blízkých dozvěděli příběhy, které od svých rodičů či prarodičů nikdy neslyšeli. A to samé mi teď píší lidé, kteří si hru pořídili. A to je pro mě velkým oceněním.
Jaké jsou Vaše další plány?
Stále se snažím vymýšlet něco nového. Mám radost, že i když jsou knížkám tři roky, stále si nacházejí nové čtenáře. Letos jsem uvedla na trh hru „Jak to tenkrát bylo?“, na které jsem se svými kolegy pracovala dva roky. V říjnu jsme také výrazně vylepšili a upravili portál s dárky pro babičky a dědečky Babičkářství.cz. A samozřejmě přemýšlím, co udělat příště. Snažím se, aby vše, na čem pracuji, mělo smysl a dělalo lidem radost.
