Martina Vrbová Hynková: pomáhat dětem mi přijde smysluplné
Martino, spolupracujete s Dětským krizovým centrem. Jaká je vaše role?
S DKC spolupracuji již 15 let a během té doby se moje role měnila. Zpočátku jsem byla patronkou DKC a moderovala pro něj různé akce. Díky své profesi jsem se také snažila dostat informace o DKC do povědomí veřejnosti. S postupným příchodem našich tří dětí a úbytkem volného času se moje aktivity v rámci DKC trochu utlumily. Nyní jsem v situaci, že děti povyrostly a já se mohu opět věnovat svým dobročinným aktivitám. V DKC jsem teď členkou správní rady.
Co to znamená?
Scházíme se s ostatními členy správní rady - zkušenými ekonomy, kontrolujeme hospodaření DKC, schvalujeme rozpočet. Do problematiky týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí jsem za těch 15 let už docela pronikla, dokáži oddělit podstatné od nepodstatného, a to se při této práci hodí. Vím, co se skrývá za všemi těmi čísly, kolik smutných příběhů dětí a jejich mnohdy nefunkčních rodin. Dětské krizové centrum je jediné, které se problematice sexuálního zneužívání dětí u nás systematicky věnuje.
Co vás vedlo podpořit právě DKC?
Před 15-ti lety jsem měla dobrou práci, dostatek peněz i volného času a energie. Měla jsem pocit, že od života hodně dostávám a měla bych také dávat. Když jsem se setkala s problematikou týraných, zneužívaných a jinak ohrožených dětí bylo mi jasné, kam mám svoji energii zacílit. Je šokující, co všechno se děje za zavřenými dveřmi bytů a domů. Jakému strachu, beznaději, agresi a týrání jsou některé děti ze strany nejbližších vystavené. Moc si vážím práce odborníků v DKC. Navrátit těmto dětem víru ve spokojený život je během na dlouhou trať. Dětská duše je křehká a následky prožitého traumatu jsou pro ni devastující. Dlouhodobá terapeutická práce s dítětem a celou jeho rodinou mnohé zlepší, ale následky si dítě ponese celý život.
Foto: Lenka Hatašová
Mnoho lidí si myslí, že se jich tato problematika netýká. Rostou počty dětí, které vyhledávají odbornou pomoc?
Bohužel čísla rostou. Každé dítě potřebuje láskyplný a bezpečný domov. Téma domácího násilí je mi blízké, řešila jsem ho ve svém okolí. Znali jsme tu rodinu deset let a nikdy by nás nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. Ale došlo. Začalo to velmi nenápadně, až to vyústilo v domácí násilí na dětech a partnerce.
Nahlásila jste to?
Pokud nenahlásíte, stáváte se spolupachatelem. Ze zákona máme povinnost hlásit případy domácího násilí. Nechtěla jsem být již nadále pasivní pozorovatel. Chtělo to ale odvahu, měla jsem strach, věděla jsem, že zásadním způsobem ovlivním život té rodiny a konec konců i ten náš.
Mnoho obětí domácího násilí nenajdou odvahu řešit svou situaci. Co byste jim vzkázala?
Nejtěžší je udělat první krok, svěřit se, hledat cestu jak z toho ven. Linka důvěry DKC je k dispozici 24 hodin, zavolat může každý dítě i dospělý, anonymně. Nikdo vás nebude soudit a dostane se vám pomoci. A ti co mají podezření, že se v jejich okolí něco takového děje bych z vlastní zkušenosti vybídla, aby neotáleli a jednali. Dítě v nouzi to bez vaší pomoci jen těžko zvládne!
Děti v kyberprostoru nejsou v bezpečí, případů šikany přibývá
Michaela Kolumpková: pro navázání terapeutického vztahu využíváme nejčastěji hru
Zora Dušková: Je velmi důležité dětem naslouchat a jejich potřeby brát s respektem
