Babi a děda řádí
O líné babičce a nevyřáděném dědečkovi
Když se narodí děti, tak nějak automaticky očekáváme, že naši často aktivní rodiče se rázem přerodí do rolí hodných a pečujících babiček a dědečků. Bez protestů budou s kočárkem pomalým krokem brouzdat parkem, trpělivě s dětmi stavět kostky (protože my, rodiče, na to čas a trpělivost nemáme), číst klasické pohádky (protože my, rodiče, si chceme s děmti a skrze ně užívat modernjší literaturu) a tak trochu nám pomůžou s domácností. Ale ouha. Po emancipaci žen přišla zákonitě i emancipace prarodičů. Narozením našich dětí jejich vlastní život nekončí, ale mnohdy teprve začíná...
Spisovatelka Alena Kastnerová o tom ví své: stvořila dvě úchvatné knižní postavy, línou babičku a nevyřáděného dědečka. To skvělé na nich je, že si plní své sny. A to poslední, na co se ohlížejí, je jejich věk a naše představy o tom, co by jako řádná babička a dědeček (ne)měli dělat.
Ukázka z knížky O líné babičce
,,Zavolali nás nějací lidé, kteří vás viděli na ulici. Říkali, že se nějaká paní zbláznila a –“ doktor Knedlhans nahlédl do papírů, aby citoval přesně, „a tančí na ulici v dešti. Tak jsme pro vás poslali rychlou. “
Líná babička zvedla oči v sloup: „Tak proto? Jenom proto? Že jsem si chtěla splnit sen a zatančit si v dešti?“
Doktor Knedlhans se na ni se zájmem podíval: „Tančit v dešti – vám se to zdá normalní?“ zeptal se.
„Heršvec, jako dítě jsem to nemohla dělat, a jako dospělé osobě mi to taky nedovolíte?! No to bych se na to podívala!!“ … „Vy jste nikdy netoužil udělat něco nenormálního? Něco jen tak?“
„Jen tak?“ opakoval doktor Knedlhans nechápavě. „Jak to myslíte – jen tak?“ „Prostě JEN TAK! Koupit si bublifuk, vylézt na nejvyšší věž ve městě, dělat bubliny, foukat je dolů a sledovat, kam až doletí. Nebo si vlézt do vany, jíst čokoládu, nebrat telefon a neotevírat návštěvám. Nebo si prostě jen obléct letní šaty a jít tančit do deště!!“
Ukázka z knížky O nevyřáděném dědečkovi
A jaké že lumpačiny to měl děda na mysli?
Různé. Když byl malý, chodíval s klukama ze vsi k jezírku na pijavice. (Co s nimi dělal? Ani se neptejte!) V zimě zase jezdili na aktovkách, protože neměli sáňky. V noci chodili tajně na hřbitov a ve dne na smeťák. Pořád se s někým rvali. Buď s klukama z horního konce vesnice, nebo s těma z dolního. Na potoce stavěli mlýnky a v seníku bunkry. A taky chodili sousedům na třešně. A na jablka. Či na hrušky, podle toho co zrovna dozrávalo.
„Ale dědo,“ říkávala hodná snacha, „tohle přece dělají všechny děti. Ale pak vyrostou a začnout si cenit i takových drobností, jako třeba že v šestnáct dvacet dávají v televizi zajímavý dokument o těžbě grafitu. Tak si to pusťte a zapomeňte na nesmysly. Nemůžete chodit na hrušky když vám táhne na sedmdesát!“
Milé děti, tohle byla zřejmě nejdůležitější věta z celé naší knihy. Přečtěte si ji ještě jednou! Já počkám.
+++
Už to máte? A taky vám na ní přijde něco divného? Proč by děda nemohl chodit sousedům na hrušky jen proto, že už je starý? Proč by nemohl jezdit na aktovce a hrabat se ve smeťáku a lovit pijavice a házet žabky na rybníku a hrát cvrnkanou o bonbóny a v noci chodit na hřbitov a… a… a…?
„Proč bych tohle všechno nemohl dělat?“ zeptal se dědeček sám sebe tiše. „Když jsem byl malý, býval jsem šťastný…“
Kde potkáte Alenu Kastnerovou a její báječnou babičku a skvělého dědečka?
Alena Kastnerová bude hostem brněnského Festivalu kreativního a logického hraní 2016. V 15h v SVČ Lužánky vám bude číst ze svých knížek.
Její dovádiví prarodiče také řádí na divadelních prknem. V Praze v Divadle v Dlouhé a v brněnské Radosti si plní své bláznivé sny babička a v brněnském divadle Reduta bude od května 2016 řádit nevyřáděný dědeček.